Stojím na prahu oblohy, přede mnou schody z oblaků a kopec táhnoucí svou cestu k okenici, která právě shrnuje za obzor černou roletu. Nebe má ještě rozespalá líčka celá vlhká od nočního snění.
Noc je přeci stvořená k snění; na sobě nosí sváteční róbu protkanou zlatými hvězdami a potom tančí v náruči víl...
Teď ale uléhá za obzor a z okenice se vyklání rozespalé, růžové slunce. Natahuje nedočkavě dlaně a sype do trávy po perličkách.
Jarní traviska, svěží, zelená, protkaná chmýřím odkvétajících pampelišek a jiných květin, které se teprve rozvíjí je z radostí vpíjejí coby božskou manu.
Ptáci, probuzeni svěžím vzduchem svítání rozezpívali krajinu v malé orchestrionky a hbitě se svolávají k prvotní modlitbě.
Jejich chrám je čistý a ničím nedestruovaný: krajina jak ji stvořil Bůh.
Pravda, lidská ruka vysela kolem široké pásy obchvatů z panelů, betonů a silnic.Venkovské cesty ustoupily do pozadí; Ale kam na ptactvo?
Přelétají si keříky a korunami stromů a svolávají se.
Zvířat z lesní houštiny není vidět lidskému zraku. Žijí svůj tichý svět.
Slunce už vystoupilo nad horizont lesního kopce.
Oblaka se rozestupují a shlukují svým jízdním řádem zvaným počasí.Dnes hlásí krásně, odpočívají.
A já vím, ano, je definitivní ráno měsíce května.